Jestliže jsou jiné země, ve kterých jsou za „normální” považovány chuligánství, výtržnictví, ve kterých jsou více méně lhostejní k narkomanii mládeže, ve kterých dekadence, nihilismus patří ke stylu života, to přece ještě neznamená, že takový způsob života bychom chtěli uplatňovat my a že dovolíme, aby byl vštěpován tím či oním způsobem naší mládeži.

[…]

Avšak to, co provozovali, snad ani nejtolerantnější člověk nemůže nazvat uměním. Snad i zákon nám brání, abychom, byť na ukázku, uveřejnili alespoň jeden z textů jejich písní. Řekneme-li, že jsou vulgární, je to slabý výraz. Jsou sprosté, oplzlé. Lze s naprostou jistotou předpokládat, že ti, kteří spustili pokřik o „pronásledování” hudebníků v ČSSR, velmi dobře vědí, o jaké elementy jde.